O knize: rok / - Konstantine Dmitrieviči, co děláte? — Lera si militantně založí ruce na hrudi a hlas se jí chvěje. — Moje dítě spí. Není čas, abys šel domů? "Myslím, že jsem dal jasně najevo, že hodlám pít čaj," odpovídám nezaujatě. Vidím, jak se jí v očích shromažďují slzy. Kousne se do rtů, očividně nabírá sílu začít mluvit: „Přestaň, Kosťo,“ vymáčkne konečně. - Pojďme předstírat, že se neznáme. Prosím odejdi! Bolí to. Pro mě z pochopitelných důvodů. Miloval jsem ji. Snil jsem o tom, že s ní založím rodinu. A ona mě zradila. Ale proč ji to bolí? To je viditelné pouhým okem. Něco v její reakci mě nutí pochybovat o realitě toho, co nás před čtyřmi lety přimělo k rozchodu... ON